Ptát se a tázat se v psychoterapii

Zdeněk Eis (Psychologie Dnes 3/2004)

Vyspělý člověk se nemůže netázat. Spontánně ho napadají otázky: Proč tu jsem? Čeho chci ve svém životě dosáhnout?

Zajímavé však je, že se člověk vždycky ptá víc, než se prakticky potřebuje dovědět.

Jedním ze základních pilířů úspěšného psychoterapeutického procesu je dovednost klást otázky a tázat se. Bohužel někdy se stává, že i laik v průběhu psychoterapie pozná, že nebyl psychoterapeutem plně a výstižně tázán a jeho odpověď pak v nejednom případě bývá „neúplná“ či nevýstižná a tím narušuje zdárný průběh a zakončení psychoterapie. V češtině rozlišujeme mezi ptaním se a tázáním. Jaký problém může být v rozlišování mezi ptaním a tázáním, když na první pohled jde o jedno a totéž? Odlišnost nespočívá jen v tom, že „ptaní“ je hovorovější a tázání „knižnější“ pojem. Rozdíl je složitější. Ptáme se na cestu, tážeme na smysl života

Ptáme se na praktické věci, směřující k bezprostřednímu dění a okamžitým informacím. Například na cestu, když ji neznáme. Každým ptaním se něco dozvídáme. Jakožto svéprávní lidé máme nezadatelné právo se ptát, dovídat se, o co se zajímáme. V této souvislosti stojí za pozornost poznatek, že žádná diktatura nepřeje ptaní, neboť se ho bojí. Proto se ptaní vyhýbá a vlastně připouští ptát se jen na to, na co má připravenou odpověď. Takové odpovědi jsou však prefabrikovanými klišé. Naproti tomu malé dítě se ptá prostě na to, co nezná. Ptá se a dostává odpověď, že něco je.

Tázání je pojem patřící odpradávna do oblasti filozofie a věd. Tradičním úkolem filozofie bylo tázat se na nejzákladnější věci a problémy člověka a jeho života. Když se tážeme, zpravidla máme před sebou problém, který potřebujeme řešit, případně k němu zaujmout postoj.

V takovém případě formulujeme patřičnou otázku – tážeme se. Pátráme tak po něčem, co dosud víme jen částečně, po tom, co nemáme dosud objasněné či co nám zůstává skryté, nevyřčené, plně nepoznané. Každé nové tázání nám otevírá možnosti poznat to, co doposud patřilo k nepoznanému. Tázáním se tedy zmocňujeme poznání světa. Správné tázání nekončí formulací otázky. Udržovat tázání v bdělém stavu tak, jak to pojal německý filozof Hans-Georg Gadamer, lze pouze v procesu pokračujícího a stále se prohlubujícího tázání, které směřuje k hledání odpovědí o podstatě toho, na co se tážeme a co se časem stává filtrem kritického myšlení. Znepokojivá otázka potřebuje naléhavé tázání spojené s následným řešením.

Tázáním se rozkrývají světy, lidské vztahy, dochází k objevování nových prostorů, a tím i nitra tázajícího, tázaného, případně i dalších naslouchajících. A při tomto procesu tázaní prochází jedinec proměnami, určitým pohybem, a tím čelí ustrnutí, uvadání, zevšednění a ve svých důsledcích i banalizování. Co bylo předmětem zvídavého tázání mění svou podobu, a tím odkrývá v člověku nové, pravděpodobně před procesem tázání nevídané možnosti.

Vlastní život jedince často přesahuje jeho lidské individuální chápání a v mnoha ohledech unáší člověka do neznáma – jako loď bez kormidla. Jedinec se nakonec všemu navzdory pokouší tázáním, poznáváním a dovídáním sám sebe tvarovat a dát tak vlastnímu životu nový směr či potřebnou intenci.

V průběhu psychoterapie máme před sebou člověka, který má v sobě mnoho nepoznaného a chtěl by toto neznámé v sobě samém poznat, zpravidla proto, aby mohl lépe žít a udržovat se v bdělém stavu vůči životním překážkám. Jeho cílem je hlubší porozumění sobě samému. Jedním z cílů psychoterapie je proto přispět, pomoci při sebetázání. Touto cestou směřuje k tomu, aby poopravila to, co bylo tak či onak pochroumáno a stalo se disfunkčním.

Tázání má svá rizika

Ovšem obnažit neobnažené či poznat nepoznané je obtížný proces, který vlastně nikdy nekončí a který mívá i svá rizika. Stává se, když člověk dospěje k novému a mnohonásobně ověřenému poznání, že narazí na problém, jak takovou zkušenost uplatnit, udržet v akci, v pohybu. To vše je vhodné v psychoterapeutickém procesu znát.

Tázání v psychoterapii znamená něco zcela jiného než dotaz. Z dotazu se dozvíme pouze určitou informaci, sdělení či údaj, jednotlivost. Dotaz má tedy blíže k ptaní. Naproti tomu tázání působí v psychoterapii na vylepšování orientace a způsobu poznání či hledání dalších cest, pokouší se nalézt podstatu věci samé. Tážeme-li se, pak pátráme po něčem podstatnějším, než nám může zodpovědět pouhý dotaz. Ani kvantita dotazů nemůže tázání nahradit.

Tázání podněcuje to, co může přijít a zvyšuje možnost dopátrat se toho, co člověk ještě neví a co ještě neobjevil. Každá lidská bytost v sobě zahrnuje orientaci, která ho vede k tomu, že se táže. Z primárních tázání se často rodí další a následná tázání, která obvykle směřují k hledání podstatného, kdy se sám sebe či svého okolí táže: Jaká je skutečnost světa kolem mne? Co je důležité a co pomíjivé? Jak chápat nejbližší z blízkých osob, ale i lidi vzdálené? A v téměř nekonečném řetězci tázání přichází otázka poslední a pro psychoterapeuta i klienta velice podstatná: Jak se mám vztahovat k sobě samému? Jaký vlastně jsem? Co mohu? A kde jsou mé meze? Tyto otázky se jedinci nedaří během individuálního života plně a s trvalou platností zodpovědět.

I psychoterapie musí ovšem vycházet z poznatku, že svému životu jako celku zdaleka plně nerozumíme a může se stát, že mu do konce života v úplnosti neporozumíme. Pokoušíme se sice o to celý život, a to se střídavým úspěchem, ale konečná a všestranná odpověď zůstává zatím v nedohlednu. Nakonec můžeme svůj „záměrný“ život realizovat jen na zlomku každému člověku uděleného času, takže v jistém smyslu zůstáváme sami sobě až do smrti plně neodhalenými, zastřenými, někdy i tajemnými bytostmi.

Tázání nám tedy slouží k novému poznání, někdy se též stává nástrojem kritického myšlení. Psychoterapeut, myslitel, vědec, ale i člověk, jemuž neprávem říkáme obyčejný, se bez tázání neobejde, protože jeho duševní aktivity prostřednictvím tázání směřují k vlastnímu myšlení.

Má-li se člověk podívat sám na sebe, pokusit se v tom či onom o vlastní změnu, potřebuje k tomu řadu poznatků a zkušeností. Sebetvarování, zejména stojí-li člověk před nejpodstatnějšími otázkami svého života, před problémem postojů, hodnot, smyslu, perspektiv a v neposlední řadě cesty, kterou má ještě před sebou, vždy opětovně začíná u tázání. Každý subjekt odvozuje něco z něčeho, usilování z postoje, postoj z myšlenky, myšlenku ze způsobu uvažování, z výchovy apod., a to vždy prostřednictvím tázání. Každá snaha dostat se k vlastní podstatě, začíná otázkou; a kladení otázek už v sobě může obsahovat náznaky, pokusy o řešení.